Mana pro vyhladovělé čtenáře

KONEČNĚ! Více než rok a půl se kvůli covidovým omezením museli příznivci literárních úterků v místní knihovně obejít bez dalších pokračování. Návštěva paní Lydie Romanské je za dlouhé čekání bohatě odměnila.

V úterý 21. září 2021 uvedl Jaromír Šlosar básnířku a prozaičku Lydii Romanskou. Čtenáři její jméno dobře znají - velmi žádaný je román Láska je víc než láska a především autorčina poslední vydaná próza Kletba podle Justiny.

Po krátkém úvodu následoval příjemný a neformální rozhovor, kdy Jaromír Šlosar kladl spisovatelce otázky, které zajímaly přítomné publikum. 

Lydie Romanská začala svoji literární dráhu jako básnířka. Od roku 1975, kdy vyšla její prvotina Poéma Ostrava, vydala dalších 27 básnických sbírek a knížek. Mezi nimi najdeme také slovenský titul Nepokojná strieborná molekula, vydaná na Slovensku v roce 2019. Sbírka básní psaná ve slovenštině samozřejmě vyvolává zvědavost - "Co tě vede psát básně ve slovenštině?" Dlouholetá spolupráce a od roku 2017 mimořádné členství ve Spolku slovenských spisovateĺov vzbuzovalo v autorce zájem o slovenský jazyk, a tak se naučila slovensky. Dokonce tak, že píše v této řeči básně.

Přítomné posluchače zajímaly okolnosti vzniku básní i prózy: "Co je tvojí inspirací?", "Co tě vedlo k psaní prózy, když jsi začínala poezií?" a "Co je těžší - napsat román nebo poezii?" Inspirace je pozornost. Pozorovat úplně všední věci a jejich vztahy. Vznik básně přináší stejný prožitek, jako když se třeba míchá jíška. Všechno má stejnou sílu, když se dělá s plným nasazením a zaujetím. 

"Proč jsem začala psát prózu? Protože poezii nikdo nečte", odpovídá autorka. Je pravda, že čtenáři jsou zaměřeni na příběh. Poezie není tak "prvoplánová". Nicméně jako prozaička je Lydie Romanská velmi úspěšná. Hned její prvotina Ticho pro klarinet byla po svém vydání v roce 2007 oceněna v literární soutěži Ostrava město v pohybu. Ovšem psát poezii je daleko těžší, jak spisovatelka doslova říká "Je to šichta!"

Většina přítomných návštěvníků četla oba romány, které nabízí václavovická knihovna. Proto je zajímala především autenticita děje a autobiografické prvky v příbězích. Kdo četl román Láska je víc než láska a zná fakta z autorčina života, určitě ho napadne paralela mezi vztahem knižních hrdinů Přemysla a Zdeny a spisovatelkou a jejím manželem. Lydie Romanká tuto skutečnost komentuje: "Ve mně je kus Zdeny i kus Nory".

Autenticita románu Kletba podle Justiny je zřejmá místem děje. Dům i vila ve Svinově dodnes stojí, autorka zde žije od svých dvou let. A je také fakt, že mnoho mužů, kteří ve vile, mezi roky 1915 a 2015 žili, tragicky zemřelo. To nutně musí vzbudit zvědavost, a tak se Lydie Romanská zajímala o osudy těchto mužů. V příběhu je hodně reálného, ale tajemná osoba dívky v bílém - Justiny, které bylo ublíženo za Prusko-Rakouské války, je vymyšlená.

Autorka psala román sedm let. Jak uvádí, hodně se nad osudy jednotlivých postav zamýšlela, provedla mnoho revizí, přepracování i krácení. Lépe se jí psalo o době, kterou nezažila; současnost vnímala do značné míry jako omezující.

V závěru besedy se nabízí otázka "Na co se můžeme těšit v dohledné době?". Není toho málo, na co se příznivci Lydie Romanské mohou těšit. Její nedávná operace srdce se stala přes závažnost tohoto problému námětem humorné knížky. Pobyt v nemocnici a následně v lázních Teplice nad Bečvou popisuje v připravované próze Dva umělohmotné kroužky a láska v mém srdci. Kromě toho autorka připravuje knihu s názvem Večeře s mužem.

"Co chystáš z poezie?" Od roku 2019 píše básnířka "do šuplíku". Počet básní dosáhl čísla 120. Problém, jak toto množství vhodně nakomponovat, vyřešila autorka jejich uspořádáním do čtyř oddílů, kde každý oddíl má motto a úvod. Sbírka se bude jmenovat Proč básně? a v současné době je u nakladatele.

Právě z připravovaných děl mohli přítomní čtenáři vyslechnout ukázky v podání autorky -Devět a jedna báseň k jedné noci z připravované sbírky Proč báseň? a Barevný den, kapitolu z nové knihy Dva umělohmotné kroužky a láska v mém srdci. Oba úryvky byly prezentovány nádherným přednesem.

Nebývá obvyklé zakončit podobný článek otázkami z publika. I tento večer se vytvořila velmi příjemná atmosféra, která vybízela k bezprostřední diskusi s autorkou. Mezi dotazy zapůsobilo neobvyklou silou krátké vystoupení paní Kahánkové. S malým zažloutlým novinovým výstřižkem v ruce vysvětlila, že jej nosí třicet let v peněžence. Je na něm báseň, která ji tenkrát velmi oslovila. Tak, že si ji vystřihla a tři desítky let nosí stále u sebe. Je to báseň Jak těžké jsou děti. Paní Kahánková požádala Lydii Romanskou, aby verše přečetla. Dojatá autorka četla krásným přednesem své dávno napsané verše:

Jak těžké jsou děti

Děti jsou těžší
než zkouška z anatomie,
než osud bezdětných,
jsou tak těžké, že jenom matky
je unesou v náručí
za poklusu,
v tváři zasněné
jako vánoční krajina
se světlem v koutku okna...

ze sbírky Poušť před rozbřeskem, 1993

Krásné verše v závěru krásného večera.

JaFo